VII. expedice SAROS (3): Přeministrovaná Avarua a kopeček u nemocnice...

Při túrách je pak třeba vzít na zřetel dvě věci. U silnice se chodí správně vpravo (auta jezdí vlevo), ale v případě výskytu palem se nevyplácí toto striktně dodržovat. Po celém ostrově nikdo víc jak 60 km/h nejede, takže autonehoda je tu pro chodce výjimkou. Z palem vcelku vesele při náporu větru padají neobnažené kokosy. A vězte, že když vám takový dvoukilový ořech spadne z dvacetimetrové palmy na hlavu, byla to vaše poslední procházka. Druhým relativním nebezpečím mohou být psi. Obecně se dají rozdělit na dva typy – přítulní pobřežní a agresivní vnitroostrovní. Těžko říct, či to bylo velkým výskytem turistů hlavně u pobřeží, ale když se člověk vydal do lesů v ostrově, psi hlučně štěkali a strach naháněli jen vědomím, že místní si pro svou absolutní důvěru (kvůli silnému náboženskému založení) nestaví kolem svých pozemků ploty. Takže když se nějaký ten pes rozhodl na někoho vyběhnout, tak prostě vyběhl. Ale pokud jste před ním neutíkali a moc si jej nevšímali, rychle svou agresi utlumil a odcupital si zpátky k pelechu.

Mimochodem – divil jsem se, jak moc je místní hospodářská nátura podobná naší české. Nebýt té milosrdné povahy místních, palem a oceánu, měl bych pocit, že jsem nikam neodcestoval. Všude kozy, prasata, kohouti i slepice i nějaká ta kráva. Dokonce i místní komáři až na pár rozdílů v barvě byli stejně velicí a stejně otravní jak u nás. Trochu taky závidím místím školákům. Léto mají v době od Vánoc až do konce února a to je taky doba jejich hlavních prázdnin. Takže my jsme zastihli jih v době počátku druhého pololetí.

Zatímco já byl nekonečně unášen skvostným oceánem, vlnami, loděmi a trčícím vrakem, Hana fotila kdejaký kostel. A že jich bylo. Evangelický, jehovistický, křesťanský... celkem asi 7 druhů. Čím víc jsme se blížili k městu, tím se taky zvětšovala koncentrace jednotlivých ministerstev. Poznali byste je hlavně podle vzhledu ne nepodobném ambasádám (a samozřejmě značkám na nich). Na mopedech na nás neustále pomrkávali a mávali místní a nikdy nebylo daleko od toho se s nimi dát do hovoru. Na každém velkém transparentu pak ležel nápis „Kia Orana“ (Ahoj) či „Aere Ra“ (Sbohem, Nechť tě bůh provází) a u větších odboček směrovky s exotickými názvy ulic.

Po příchodu do města, které je spíše podlouhlým nákupním tržištěm, přišla i žízeň. A s ní taky první cenová rozčarování. Je paradoxní, že obyčejnou vodu v 1.5l flašce tady seženete ne levněji jak za 7 ND (víc jak 100 korun), nejlevnější oběd si dáte za asi 20 ND (tedy kolem 300 korun). Zato americké nápoje jako Fanta, Cola nebo Sprite jsou levnější jak voda (kole 4 ND, tedy asi 60 korun) a stejně tak vyjde i džus (nejčastěji rajčatový, papájový a samozřejmě pomerančový). Cena vody jednoznačně odvisí na jejím těžkém chemickém čištění a dopravě z Nového Zélandu. Místní voda o moc levnější není. Na západním okraji města je přístav, odkud vyplouvají především výletní lodě, uprostřed pak kino, policejní stanice a ministerstvo spravedlnosti. K jídlu nejčastěji dostanete rybu (přesněji různé ryby na nespočet způsobů), kuřecí nebo hovězí. Přílohou bývá krom běžné rýže či brambor opékaný banán a samozřejmě mnoho dalšího ovoce.

Po průchodu náboženským centrem jsme se pak podle mapky rozhodli dobýt nějaký výhledový kopec. Nejdříve jsme zvolili Terora Hill Track. Došli jsme však k hranici lesa na jednom návrší, kde bylo jen parkoviště a barák se štěkajícími psy, konečně i oplocený. Psy slyšela obyvatelka a vcelku se divila, že nás tam na svém parkovišti má. Po vysvětlení nám prozradila, že taková cesta tu kdysi dávno byla, ale místí to nechali zarůst a nechtějí se o to starat. Tak jsme Teroru vzdali a vydali se do městečka Nikao (vpodstatě po vnitřním okruhu asi 4 km zpátky, celkem už jsme měli v nohách přes 10 km), kde leží na kopci místní nemocnice a od ní asi 2 km do kopce výhledová louka. Začalo jemně pršet, ne moc. Ale i tak to stačilo k tomu, aby nám během hodinové chůze zastavily samovolně 3 auta s tím, že prší, jestli náhodou nechceme někam svést. Po vnějším okruhu by se vám to nestalo, tam jezdí pravidelné autobusové linky. Tahle úžasná vlastnost místních lidí nás ale i tak nesmírně potěšila.

Po výstupu na vyhlídku se skutečně ukázal krásný výhled. Oceán jakoby patřil obzoru, z některých stran se jeho barva plynule měnila z modré na temně šedou – byla to místa, kam pršelo a nad kterými byla frontální oblaka. Vlny bily o hranici korálů (po celém ostrovním obvodu) a ta tak tlumila silné vlnobití u pobřeží. Člověk pouze slyšel neustálý hukot oceánu a občas hromovitou ránu úderu nějaké silnější vlny. Z jejích hřbetů se pak „drolila“ voda vysoko do vzduchu a vytvářela vlhký závoj (zvláště na pláži pak tahle „stěna“ způsobovala silnou extinkci u obzoru). Krásný výhled jsme tedy dostatečně zdokumentovali a poté se vrátili k našemu ubytování.

Tam už na nás čekala jedna z největších osobností celého zájezdu, svérázný kalifornský farář Ronald Royer. Nikdo mu neřekl jinak než Ron. Tento téměř osmdesátník se doma věnuje astronomii ze své soukromé observatoře a pak také své více jak stoleté mamince. Obdivuhodný elán do života jsme mohli na vlastní oči spatřit další den. Při každém společném jídle napřed pronesl modlitbu a vždy v ní zmínil zatmění. Nikdy nemlčel, protože za svůj dlouhý život nastřádal tolik zážitků, že byla radost ho poslouchat. Každého Američana se ptal, odkud pochází a pokaždé měl k té lokalitě svojí historku. Nejvíce samozřejmě ocenil samotné Kaliforňany.

Hanku nesmírně povyšoval za její mimořádnou práci a všem na potkání vyprávěl ten samý příběh o jejich seznámení. Povídal: „Když jsem na cestě Pacifikem v dubnu 2005 za hybridním zatměním Slunce potkal na palubě lodi jednoho ospalého kolegu a ptal jsem se, proč je tak unavený, začal si stěžovat, že je na pokoji se dvěma lidmi a ti neustále pracují na počítači. Rychle se to rozneslo po celé lodi a tihle dva byli černé ovce lodi. Jedním byl právě Miloš Druckmüller, Hanin táta. Když nám ale po zatmění ukázal ty svoje neuvěřitelný obrázky na počítači, rázem se z něj stal hrdina celé lodi, o kterém se mluvilo stejně tak hodně v dobrém po zatmění jako ve špatném před ním. Ptal jsem se ho: ,Mám doma snímek ze zatmění z roku 1991. To bylo takové to dlouhé, viditelné v Mexiku a Kalifornii. Krásná koróna, ale je to jen na filmu. Nikomu jsem to nedal, protože to nemá žádnou cenu. Dalo by se s tím něco udělat?‘ Miloš povídá: ,Tak mi to pošli. Uvidím, co se dá dělat.‘ Tak jsem mu ty negativy poslal. Dlouho nic, až koukám a přišel mi mail. V něm bylo jen: ,Váš snímek je hotov. Hana.’ A já si hned pomyslel: Kdo je Hana? Neznám žádnou Hanu... A otevřu obrázek a nemůžu uvěřit svým očím. Je to můj snímek se stokrát větším množstvím detailů...“

K večeru nás pak velkorysý Ron s velkou radostí pozval na večeři...

•