Tajemný duch v Karpatech aneb Kruh se uzavírá (1. díl)

Prolog: Už je to let, co jsem se nadchl pro něco natolik, že ani Godzilla kráčející po zablokovaných silnicích by mi nezabránila se naplno odhodlat k boji a naplnit své tužby do maxima. Právě takovou událostí bylo letošní červnové úplné zatmění Měsíce, o kterém každý, kdo mě zná, řekne, že to bylo to Petrovo každodenní konverzační téma k nevydržení. Už je to tak – zatímco jiné takový úkaz nechá úplně chladným a maximálně při malé díře v mracích se na pár vteřin v průběhu televizní reklamy mrknou z okna, já právě tohle zatmění toužil vidět už od doby, kdy jsem se o něm prvně dočetl před 7 lety. Odpočítával jsem roky, měsíce i dny a z té koncentrace mě nevyvedl ani Damoklův meč visící nade mnou před blížící se státní zkouškou z fyziky. A v osudný den jsem zdaleka netušil, že se stane zpravidla silně nepravděpodobná věc – odehrálo se něco slovy popsatelné jako „ještě lepší, než jsem si vysnil“ nebo také „to zlomové“.

„Dost věcí se změní,“ říkal mi kdysi s upřímným pohledem Vašek Knoll. Přesně tahle slova mi vytanula právě teď u Sečské přehrady, ve chvíli rozpalujícího se motoru mého bílého Peugeuota 205, který má před sebou dost možná jednu z nejnáročnějších jízd svého života. Délka jeho bytí je shodou okolností stejná jako ta moje. Hloubka té Vaškovy věty nabyla na síle ve chvíli, kdy z autorádia začala hrát jedna z písní nejnovějšího alba Roxette, jejichž koncertu v Praze jsem byl shodou okolností o deset dní dříve svědkem spolu s jednou mou skvělou kamarádkou Kris. Právě Roxetti tu ironii víc prohloubili, neboť jedinečná zpěvačka tohoto dua Maria Fredriksson nazpívala jednu z Vaškových nejoblíbenějších písní a bojovala se stejnou zákeřnou nemocí. Zatímco ona nad ní vyhrála a po deseti letech stanula znovu na pražských „prknech, co znamenají svět“, Vašek před rokem a půl podlehl…

Před sedmi lety nastala hned dvě úplná zatmění Měsíce, jimiž jsem se mohl pokochat. Květnové toho roku se odehrálo ve večerních hodinách a bylo překrásné. Měsíc chytl temně rudý nádech a procházel poměrně dost blízko středu zemského stínu. To druhé bylo ještě skvostnější – ozdobilo ranní oblohu na státní svátek v říjnu. Počasí tehdy nakonec východní Čechy oprostilo od nervydrásajících oblačných scenérií, takže jsem jej mohl vidět. Bylo to také druhé zatmění v mém životě, u kterého jsem spatřil neobvykle namodralou barvu dnes známou jako tyrkysový jev. Do roku 2007 to bylo v České republice poslední viditelné a já si z té nedočkavosti začal dělat přehled o všech měsíčních zatměních v následujících alespoň dvaceti letech. Se zklamáním jsem zjistil, že říjnové zatmění roku 2004 završilo jakousi neobvykle bohatou štafetu tohoto úkazu nad naším územím a že od té chvíle naše české oči, pokud někam nevycestují i s hlavou při plném vědomí, toho už tak moc neuvidí. Březnové roku 2007 pak nemilosrdně ukradlo škaredé počasí. A právě na tenhle pesimismus, který navíc umocnil fakt, že za mého raného mládí mě má mamka poslala za jasného počasí před jedním měsíčním zatměním spát a způsobila mi tak nenasytný zatměňový deficit, reagoval Vašek tou po-úvodní větou. Brouzdáním po přehledu Freda Espenaka jsem si už v onom roce 2004 zjistil, že pokud se mám na nějaké měsíční zatmění opravdu těšit, bude to právě 15. června 2011. Měsíc projde přímo středem stínu naší rodné planety a ozdobí i beztak fotogenickou část letní oblohy. Tohle takřka magické datum mě pak provázelo celý zbytek střední školy a – jak se ukazuje – i celé dosavadní období života na vysoké. Další cestičky vedoucí do Říma pak tvoří vědomí, že právě kvůli Vaškovi jsem tehdy na tuhle vysokou šel a že o týden později mě čeká ta státnice. Když nás Vašek před půl druhým rokem opustil, ztratil jsem tak nějak veškerou motivaci ke studiu…

Zatímco motor hrčí dál a cesta mě vede přes Vysočinu k Brnu, čas se krátí. Do zatmění zbývá necelých 6 hodin. Vždycky mě nadchne představa jakéhosi filmového záběru na mé auto kamerou, která vše točí shora a vzdaluje se od zemského povrchu, až se obrys mého jedoucího auta mění v pomalu pohybující se tečku na světlém hadu silnice a po dalších vteřinách i ta silnice mizí v hrubších obrysech okolí naší republiky, střední Evropy, kontinentu… a pak se kamera obrátí do vesmíru, kde není slyšet zvuk (Kubrick byl génius) a divák jen chápe závod s časem nepatrně pohybujícího se auta vůči značně rychlejšímu Měsíci nezadržitelně se blížícímu k okraji neviditelného zemského stínu. Vlastně mě podobné myšlenky napadají i při slunečním zatmění, ale to už je jiné povídání. Proč tak ženu? Ze západu se blíží frontální oblačnost a zdá se, že značně lépe na tom bude východ našeho malého státu, případně Slovensko. Shodují se v tom jednohlasně všechny meteorologické modely, což je důvod, proč jsem posledních 12 hodin byl téměř beze spánku přitištěný k monitoru notebooku a sledoval nejnovější změny předpovědi.

A teď další otázka. Vlastně dvě – Grímsvötn a Puyehue. Vím, jako otázka to vlastně nezní, ale ta jména se za duchy otázky dají považovat. Jde o jména dvou sopek, které s dost velkou pravděpodobností svým prachem zakalily v nedávné době zemskou atmosféru natolik, že barvu tohoto i beztak fotogenického a nesmírně dlouhého zatmění mohou výrazně ovlivnit. Páté nejdelší zatmění Měsíce tohoto století, více jak 100 minut, průchod středem zemského stínu, překrásné souhvězdí Štíra, Mléčná dráha, Střelec, sopky, možná noční svítící oblaka… Je toho tolik. Vlastně nejvíc nervózní jsem paradoxně z toho, že snad poprvé v životě jsem na ten úkaz úplně připraven a vezu všechno, čím se na něj chci podívat nebo čím jej zaznamenat. Je to až neuvěřitelně v pořádku. Vždycky se něco podělá a dneska jakoby štěstí od začátku přálo.

Píše na mobil Dalibor Hanžl – má po práci namířeno za slovenské hranice. Tak se rovnou domlouváme na spichu na hraničním přechodu u Starého Hrozenkova. Nejenže se řítím za jasným počasím, ale také na východ, tedy do míst, kde bude Měsíc vycházet nad obzor dřív. Vzpomínám si opět na obrovské zklamání, které provázel výjezd za měsíčním zatměním 3. března 2007. Toužil jsem jej vidět stejně tak silně jako to dnešní a s Daliborem jsme se snažili dostat za jasnem do Německa. Bohužel starý autoatlas, pomalý internet a úděsné sněho-dešťové počasí nás zpomalily a úkaz jsme stihli až krátce po konci úplného zatmění. Dodneška si vyčítám, že jsme měli najet na dálnici a nesnažit se o návštěvu karlovarské hvězdárny kvůli pohledu na vývoj oblačnosti přes rychlejší internet.

170 tisíc. Jak tak šilhám na palubní desku, všímám si dalšího zanedlouho dosaženého milníku. Když jsem dostal v létě roku 2007 tohle auto, chtěl jsem mu „nahnat“ aspoň 170 tisíc kilometrů. A právě teď mu chybí 61 najetých kilometrů k vytouženému milníku. Toho jara mě také přijali na studium astrofyziky a toho léta Vaškovi objevili onen zhoubný mozkový nádor. Všechno začalo tam a všechno, zdá se, končí tady.

Máme sraz kolem 18. hodiny u státní hranice se Slovenskem v Hrozenkově. Uvědomuji si, že z těch 50 tisíc najetých kilometrů tenhle skoroveterán za mého vedení ještě nepřekročil žádné hranice. Stojím u jedné z nich sotva dva metry daleko a obloha je blankytná. Dalibor mě dohání asi o půl hodiny později při své cestě z Brna. S novým autem. Pane jo, i tady se Vašek svou větou trefil. Vzal s sebou i Irenku Vykoupilovou, která s Vaškem cestovala za maďarským zatměním v roce 1999. Tam také Vašek poznal Dalibora, když se náhodou ubytovali ve stejném hotelu v Szegedu a pak společně cestovali za jasnem směrem k Balatonu. Spletenice souvislostí se ještě víc rozšiřuje.

Máme přibližně dvě hodiny do počátku všeho. Vlastně právě teď se Měsíc svým levým okrajem někde pod obzorem dotýká neviditelného zemského polostínu a o necelou půlhodinu později si už například Egypťané všimnou lehce tmavnoucího úplňku. Je to tak, ačkoliv tu česko-slovenskou oblohu ještě vcelku rázně osvěcuje Slunce nepříliš nízko nad západním obzorem. Znovu si prohlížíme meteorologický model, který říká, že je vpodstatě jedno, zda vyrazíme za hranice, nebo zůstaneme na české půlce. Vysoká cárovitá oblačnost má dorazit až po zatmění, nízká a střední oblaka se rychle rozpadají. Stojíme proto v ideální lokaci. Jediný problém – který se ukázal na další dvě hodiny dost zásadní – byla neznalost terénu spolu s pomalým mobilním internetem. Stojíme v kotlině a kolem nás hory. Jsme vlastně na kraji Bílých Karpat, což jsou spolu s Krušnými horami poslední česká pohoří, která jsem doposud nenavštívil. Jenže bez terénní mapy můžeme dost těžko odhadnout, kam vyrazit, aby se nám odkryl jihovýchodní obzor. Nejdřív se snažíme dovolat našemu trenčínskému spolucestovateli Danu Sokolovi, ale ten telefon nebere. Nakonec nám pomáhá Martin Lehký čekající na úkaz v Hradci Králové. Směruje nás k Velké Javorině, vrcholu Bílých Karpat. Čas neúprosně běží a do východu stínem kousnutého Měsíce zbývá hodina. Výjezd na Javorinu ovšem přináší zklamání, neboť nemůžeme trefit žádnou cestu, která by nás dovedla k vrcholu. Naštěstí všímavý Dalibor už při cestě k Javorině spatřil jeden flek u malého vysílače u silnice přibližně patnáct kilometrů severně od Javoriny s perfektním výhledem poněkud neznámého azimutu. Vracíme se tam a pomocí autonavigace se Dalibor ujišťuje, že „důlek“ v obzoru je přímo v místě očekávaného východu Měsíce. Ten se má z obzoru vybrouzdat okolo 20:55, tedy o čtvrthodinu dřív jak například v Praze. A to je za deset minut. Neumíte si představit ten pocit zadostiučinění a nepopsatelné tiché radosti z toho, že jsme na správném místě v perfektní čas a teď už můžeme bez stresu nechat režii na přírodě.

Dokončení v příštím díle.

Související:
[1] Čtenářská fotogalerie červnového zatmění Měsíce
[2] Přehled nejbližších měsíčních zatmění až do roku 2060

Doporučujeme:
[1] Fotogalerie Dalibora Hanžla
[2] Fotogalerie na Spaceweather.com