Vzpomínka na Václava Knolla aneb Jak je ta technologie úžasná (díl první)
Už před dávnými dobami, kdy na našich polích byl možná les, si lidští předci představovali, tehdy poměrně primitivně, jak by měl jejich chudší, či lovecký život vypadat. Vypravovali se z oblastí do oblastí, mnozí umírali, nebo o život bojovali v jejich životních podmínkách. Žili v jeskyních, udržovali oheň. A mnozí se o něco co do činnosti podělili mezi jednotlivci. To kvůli větší efektivitě při snaze o přežití. Když se nad tím vším tak zamyslím, dnes je všechno vlastně naopak. Příroda se člověka bojí, on už ví kam směřuje a většinou dennodenně nebojuje o svůj holý život Má i kde bydlet. Jedno mu ale zůstane. Každý z nás si v životě naprogramuje několik svých primárních cílů. A já jich mám několik. Ovšem jeden se mi splnil. Tak znenadání.
Běžný čtvrteční den, básnivě vyjasněná obloha a zítra máme psát ve škole písemnou slohovou práci. Klasická ironie jako v době měsíčního zatmění letošního května. Vlastně mě netěší pranic. Na hvězdárně pobudu jen pro kroužek, pomohu s demontáží dalekohledu v kopuli a pak poběžím domů podívat se, jakými že oplývám spisovatelskými schopnostmi. Zda vůbec obstojím. Navíc se na hvězdárně objeví krásná dívka s modrýma očima, která je dva měsíce zadaná jistým vysokým elegánem, jenž se k ní ale posledně, na přednášce Milana Halouska o kosmických katastrofách, moc neměl. Přesto ji několik měsíců tajně miluji. A konečně unavený Vašek Knoll. Je potěšen jakoukoliv dobrovolností ostatních. Opět pak to pomyšlení na školu, zkoušení; prolínajíce hlubokými vzpomínkami. Ruce v kapsách, ruksak na zádech. A smutný listopad.
Autor: Petr Komárek
Vaškův dupot po kupolových schodech mi jen rozbušil srdce. Určitě kroužek přeruší, chce pomoc. Už otevírá dveře. Už se na mě kouká. V ruce drží mobilní telefon a žene ven. Že by nechtěl pomoci? Ne, je to vážnější.
"Na severozápadě je prej polární záře," prohlesl a běžel s Renatou i dalšími na terasu. Mě polapil šok. Na mžik, několik setin okamžiku zůstávám stát na místě a uvědomuji si smysl té věty. Venku bez mraku. Zvonící mobil. Všechno mi je jasné. Zapínám ten krám a na malinké obrazovce je nápis "Přijaté zprávy 1". Jak je ta technologie úžasná, napadá mě. Vzrušen mačkám rozechvěným palcem čudlík pod příkazem "číst". Píše Pavel Klásek! Ten, kterého znám jen díky e-mailu, ale osobně vůbec. Jak je ta technologie úžasná! Slíbil mi, že v případě aurory mně bude zvonit a ještě pošle zprávu. Vrchol skýtá její obsah: "Na severu je velika polarni zare. Pavel." JE TO JASNÉ! Všem dávám automaticky volno a vybíhám po Vaškových krocích na terasu. Tam je ale nebe vzhledem zcela neměnné…
Smutně všichni pročesáváme okem severní obzor. Každý se snažíme o naděje těch druhých. Severní obzor je jen samé světlo z města. Samý prach a špína, co tu člověk robí. Ještě se to horší Vaškovým prohlášením, že nikam za aglomeraci nemůžeme utéct, protože on je tu jako pracovník zapsán do 21. hodiny. Vedení Delty ho nepustí a on musí dodělat ten dalekohled. A sám to nezvládne. Volám Petru Komárkovi až do Rumburku, kde teď studuje, a rozesílám zprávu všem dalším známým. Jak je ta technologie skvělá. Vaškovi zvoní telefon. Zával informací jde za všech stran. Já obdržuji od dalších různé zprávy. A znovu zvoní něčí telefon. Všichni se snaží, hledí stále marně k severu. Ale že cosi zeleného tam skutečně je, popřít nikdo nechce. Vašek mluví s Martinem Lehkým. Nervozita a rozeštvání v tomhle hloupém systému silně graduje. Běžím zpět do učebny a třískám pěstí do tabule. Tolik září už jsem prošvihl, tak proč musím přijít i o tuhle. Kvůli takové banalitě? Pro mě je přání vidět záři skoro všechno. Moc to pro mě znamená. Něco tak kouzelného…
Vzniká možnost, že si Vaškovo auto půjčí novopečený řidič Petr Musil a Vašek s dalšími třemi lidmi bude bojovně podléhat systému, který ho nutí v přesvětlené aglomeraci zůstat. Do háje - to je rozhodování. Ale ti tři i on to berou hrdě a statečně. Kromě Vaška z nich totiž nikdo záři neviděl.
Sbíháme po schodech dolů k autu. Nikdy nebyly tak krátké. Expedici brzdí jen krásná modrooká dračice s její novou kamarádkou Lenkou Kopřivovou. Před budovou proti nám nic netuše pochoduje Pavel Fabuš.
"Ahoj, chlape! Otoč směr - jedem na Kuňku! Je polární záře!" křičím. On, byť člověkem znalým, jev také vždy zaspal. Takže ten se nerozhodoval ani v mžiku. Všechny nás kompresivně táhne jen jedno pouto. A dvě dívky již dobíhají. Tak jedem, ne?! Vaškovo auto dvakrát zarachotí a...to je konec?! To ne! Vrummm! No proto, už jsem se lekl - Vaškova žlutá Škodovka 105, ta přeci jede vždycky!
Vyrážíme skrze centrum města, přes most nad Labem a v prvých fázích tlumeného osvětlení zdá se, že něco tuším. Nevím, jak má vlastně aurora vypadat, já její chování znal doposud jen na snímcích ze světa. Jenom vím, že Velký vůz "projíždí" zrovna nad horizontem a není v příliš temné obloze. Jak se mihají a občas mizí za jízdy světla, je zřejmé, co je to zač. Právě dostávám odpověď na mou SMS zprávu od Honzy Skalického. Píše: "Ja su v Brne a vidim *****…" (s těmi hvězdičkami si to raději domyslete sami)
Pokračování v příštím díle...
Všechny díly článku:
Doporučené odkazy:
[1] Fotogalerie záře na Astro.cz
[2] Fotogalerie na Ukazy.astro.cz
[3] Fotogalerie na Spaceweather.cz
[4] Fotografie M. Druckmüllera spolu s vyprávěním
[5] Fotografie P. Pazoura
[6] O Václavu Knollovi na Astro.cz
Seriál
- Vzpomínka na Václava Knolla aneb Jak je ta technologie úžasná (díl první)
- Vzpomínka na Václava Knolla aneb Jak je ta technologie úžasná (díl druhý)
- Vzpomínka na Václava Knolla aneb Jak je ta technologie úžasná (díl třetí - dokončení)
O autorovi
Petr Horálek
Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008 a mezi lety 2009-2017 byl jejím vedoucím. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.
